White and school memories


Když jste na střední, zatoužíte po tom  konečně odmaturovat,odejít a mít to za sebou. Jsou dny, kdy vás škola dokáže štvát,sednutím do lavice vám mizí úsměv z tváře a čekáte na poslední zvonění. Někteří spolužáci vás někdy štvou hodně,někdy méně. 
Pak přijde den, kdy odmaturujete. Odmaturujete a vzpomenete si, co všechno jste se naučili a jak se vám to uchovalo v paměti. Vzpomenete si na dny, jak jste se tomu učili a prožívali zároveň zážitky s lidmi, s kterými jste se na škole potkali vlastně úplně náhodou. Uvědomíte si, že jste potkali spoustu lidí, na které nikdy nezapomenete, kteří vám změnili život. Přijdete na to, že střední byly 4 roky života, které právě uběhly a už se nikdy nevrátí zpět. Že už nikdy ráno nevstanete a nepůjdete do té stejné školy a nesetkáte se s těmi stejnými lidmi. Už nikdy se všichni nepotkáte jako třída na stejném místě,jako tomu bylo po 4 roky. 
Právě přišel ten den, jen tak jsem stála někde v klubu a hrála hudba. Napadlo mě, že bych si opravdu ráda zahrála. Jen tak si v sále zapnout reflektor,stoupnout si na dřevěný prkna a hrát,říkat cokoliv vás napadne...A nebo si opakovat ty stejný scénáře, co jste se někdy naučili a pamatujete si jen střípky vět.

Měla jsem štěstí. Střední pro mě nikdy nebyla střední škola,kterou musím prostě navštěvovat,abych tam pět dní v týdnu seděla a za 4 roky odmaturovala.  Bylo to pro mě místo, kde můžu dělat něco, co mě baví, s lidmi, kteří jsou vážně úžasní. V mojí třídě vlastně nebyl nikdo obyčejný nebo nezajímavý. Všichni byly něčím vyjímeční, každý uměl to své. Zpívat,malovat,hrát,tancovat,tvořit filmy...
Ať už jsme se toho naučili míň či víc, mám vzpomínku na 4 divadelní hry, které jsme nějak dali dohromady a zahrály(i) jsme je. Vzpomínky na chvíle, kdy jsme se hodně smáli,brečeli,prožívali navzájem své problémy ( a že ty z prváku byli vážně zajímavě usměvavé, když se na ně člověk dívá po letech),podporovali se v tom co děláme a chtěli dokázat víc. Někdy to nevycházelo a pamatuju ty chvíle,kdy jsme seděli na lavičkách a říkaly si "Nic, sereme na to, tohle nezahrajeme. Na tohle nejsme moc dobrý." Ale vždycky to nějak vyšlo. A po čase se na to dívám, že nebyl ani tak důležitý výsledek toho co jsme dělali, ale celý průběh. 

Nebyla to světla reflektorů a věčně přítomná židle postavená uprostřed sálu,která mě naučila, že člověk vždycky musí chtít víc. Víc toho zažít,víc dokázat. Ale lidé, kteří byli kolem mě. Každá silná osobnost, která seděla vedle mě a vykládala svoje zážitky,problémy a cíle. Ti, kteří se mnou trávili 4 roky a užívali jsme si je. Uběhne hodně času a nechybí vám to.A pak dojde takový den, kdy to všechno chcete zpět. Chcete zase hrát,chcete být v souboru s lidmi, kteří touží dělat to samé,tvořit a prostě...jen hrát.











 Dress Bershka, Shoes Market, Purse H&M,