MY TIME

Tenkrát mi bylo asi pět. Ke svým prvním kulatinám jsem dostala růžové kolo, červené nesmrtelné rádio na kazety, které jsem sebou vláčela pořád a jen zpívala a tancovala. A všude, kde jsem byla já, byl rachot a moje nejoblíbenější hitovky od Šmoulů. A pak to přišlo...moje první hodinky v životě. Měly dívčí barvy a byly plastové. Takže do školky jsem šla jako největší parádnice, s krepovými šaty a bílými punčochami, protože už tehdy jsem přeci věděla, že za oceánem už se dávno tělové silonky nenosí! :)

Neuměla jsem sice číst ani psát,natož poznat kolik hodin vlastně je, ale i tak jsem je milovala a nosila až do strhání. Po věčném nošení se strhaly a byly navěky ztraceny. A tak jsem na nějakou dobu na řízení se časem zapomněla a věnovala se plyšákům, bárbínám, tamagochimu a dalším hračkám, které někdy potkaly asi každého z nás. Další hodinky přišly na další kulatiny.Desátiny. Měly látkový, růžový pásek a pod ciferníkem byly malované ornamenty. Byly kouzelné, musela jsem si je pořád sundávat z ruky a celé si je prohlížet, až jsem je ztratila a dodnes po nich není ani stopa.
Dalšími hodinkami mého života, byly nacvakávací fialové hodinky s hadím potiskem a stříbrným zdobením. Ty se mnou prožily období mého před-pubertálního života a jelikož už mi jsou malé, uchovala jsem je pro "pozdější použití". A k patnáctinám jsem si pořídila LED hodinky s gumovým páskem. Je to sice už pět let, ale jsou stále k nošení. Nejvíc se mi na nich líbí, že když se na ně podíváte, nejde čas vidět, musíte zmáčknout tlačítko a potom se čas na malou chvíli zobrazí.

Jednou v malém krámku s hodinkami, mne okouzlily kapesní hodinky,byl předvánoční čas a bylo mým tajným snem je najít pod stromečkem. Moje přání bylo splněno a já dostala první hodinky, u kterých jsem na první pohled věděla, že mi zůstanou až do konce života. Každý den se ale musí natáhnou, aby nepřestaly jet. Nosila jsem je na krku, teď je nějakou dobu nenosím, jelikož jsem letos na Valentýna dostala zlaté hodinky s koženým páskem a od té doby nebyl den, kdybych je neměla na ruce. Nikdy jsem nebyla zvyklá, sledovat čas na hodinkách. Nenosila jsem je každý den. Po půl roce nošení hodinek Yves Camani, jsem se snad i naučila chodit v čas. Ale bohužel i hodinky, které nám ukazují čas, mu podléhají. Takže je musíte střídat, když se naučíte je nosit každý den, ale chcete aby dlouho vydržely. Už delší dobu jsem si přála zlaté hodinky. Chodila kolem výloh jak blázen, koukala na každé, které jsem potkala a říkala si, které by se mi asi tak líbily...
Odešli všechny moje náctiny a k dvacetinám jsem od Jana dostala tyto. Když jsem si je dala poprvé na ruku, vzpomněla jsem si na to, jak mi bylo pět a měla na ruce ty malé růžové hodinky, kterým jsem sice hned nerozuměla, jako těmto, ale měla jsem z nich obrovskou radost. Uvědomila jsme si, že hodinky jsou věc, která nás doprovází celý náš život, něco co jen tak nevyhodíte, i když jsou třeba rozbité. Hodinky jsou něco víc, než jen módní doplněk, než jen užitečná věc. Říká se, že podle hodinek poznáte člověka. Myslím, že něco pravdy na tom určitě bude...Jaké asi budu nosit, až mi bude padesát?

A na závěr úžasná Malliha pro Guess s těmito hodinkami z kolekce Trend, WO111 style :)